Číslo paragrafu: 1020

Pro křesťana, který spojuje svou vlastí smrt s Ježíšovou, je smrt příchodem k němu a vstupem do věčného života. Když církev nad umírajícím křesťanem naposled vyslovila odpouštějící slova Kristova rozhřešení, naposled mu udělila znamení posilujícího pomazání a dala mu Krista ve svatém přijímání (viatikum) jako pokrm na cestu, obrací se na něho s těmito dojemnými a ubezpečujícími slovy: „Křesťanská duše, vydej se na cestu z tohoto světa ve jménu Boha, všemohoucího Otce, který tě stvořil, ve jménu Ježíše Krista, Božího Syna, který pro tebe trpěl, ve jménu Ducha svatého, který byl na tebe vylit; kéž ještě dnes dojdeš pokoje v příbytku u Boha na svatém Siónu ve společenství se svatou Bohorodičkou Pannou Marií, se svatým Josefem a se všemi anděly a svatými.“ … „Vrať se tedy k svému původci, který tě uhnětl z hlíny země. Kéž ti při odchodu z tohoto života vyjde naproti svatá Panna Maria, andělé a všichni svatí … Kéž uvidíš tváří v tvář svého Vykupitele a kéž na věky požíváš blaženého patření na Boha.“