Číslo paragrafu: 1586

Pro biskupa je to především milost síly („Tvůj Duch, který vládne a vede“: modlitba biskupského svěcení v latinském obřadu): milost vést a moudře a neohroženě hájit svou církev jako otec a pastýř, s nezištnou láskou ke všem a s přednostní láskou k chudým, nemocným a potřebným. Tato milost ho nutí, aby hlásal evangelium všem, aby byl vzorem svého stádce, aby šel před ním po cestě posvěcení tím, že se ztotožní v eucharistii s Kristem, knězem a obětí, a aby neváhal dát život za své ovce: „Otče, který znáš srdce, uděl tomuto služebníkovi, kterého jsi vyvolil k biskupskému úřadu, aby pásl tvé svaté stádce a bezúhonně a ke tvé cti vykonával svrchovanou kněžskou důstojnost tím, že ti bude sloužit ve dne v noci; aby činil tvou tvář neustále milostivou a aby poskytoval dary tvé svaté církve; aby měl v síle ducha svrchovaného kněžství moc odpouštět hříchy podle tvého příkazu, aby rozděloval úkoly podle tvé vůle a každé pouto rozvazoval v síle moci, kterou jsi dal apoštolům; aby ti byl milý pro svou laskavost a pro čistotu svého srdce tím, že ti bude obětovat příjemnou vůni skrze Ježíše Krista, tvého Syna …“