Číslo paragrafu: 1820

Křesťanská naděje se rozvíjí od počátku Ježíšova kázání při vyhlášení blahoslavenství. Blahoslavenství pozvedají naši naději k nebi jako k nové zaslíbení zemi; ukazují k ní cestu zkouškami, které čekají na Ježíšovy učedníky. Avšak pro zásluhy Ježíše Krista a jeho utrpení nás Bůh uchovává v „naději“, která „neklame“ (Řím 5,5). „(V této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš“ (Žid 6,19-20). Je rovněž zbraní, která nás chrání v boji o spásu: „My však … buďme … odění pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu“ (1 Sol 5,8). Dává nám zakoušet radost i ve zkoušce: „V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví“ (Řím 12,12). Naděje se projevuje a živí modlitbou, zvláště modlitbou Otče náš, která je souhrnem všeho, po čem nám dává naděje toužit.