Boží Syn, který se stal synem Panny, se naučil též modlit podle svého lidského srdce. Modlitbám se učí od své matky, která uchovávala a rozjímala ve svém srdci o „všech velkých věcech“, které vykonal Všemohoucí. Modlí se ve slovech a rytmech modlitby svého lidu, v nazaretské synagoze a ve chrámu. Avšak jeho modlitba vyvěrá z jiného, skrytějšího pramene, jak to dává vytušit již ve věku dvanácti let: „Musím být v tom, co je mého Otce“ (Lk 2,49). Zde se začíná zjevovat novost modlitby v plnosti času: dětinná modlitba, kterou Otec očekával od svých dětí, začíná být konečně prožívána samým jednorozeným Synem v jeho lidství, s lidmi a pro lidi.