Číslo paragrafu: 2658

„Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vlita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Modlitba utvářená liturgickým životem čerpá všechno z lásky, kterou jsme v Kristu milováni a jež nám dává schopnost odpovídat na ni láskou, jakou on nás miloval. Láska je pramenem modlitby; kdo z ní čerpá, dotýká se vrcholu modlitby: „Miluji tě, můj Bože, a má jediná touha je milovat tě až do posledního dechu. Miluji tě, můj Bože, nekonečně láskyhodný, a raději bych zemřel s láskou k tobě, než abych žil bez lásky k tobě. Miluji tě, Pane, a jediná milost, o kterou tě prosím, je, abych tě miloval věčně … Můj Bože, nemůže-li můj jazyk každou chvíli opakovat, že tě miluji, kéž alespoň mé srdce ti to opakuje při každém nadechnutí.“