Číslo paragrafu: 301

Po stvoření Bůh neponechal své tvorstvo jeho osudu. Nedává mu jen bytí a existenci: v každé chvíli mu uchovává bytí, dává mu schopnost jednat a vede ho k jeho cíli. Uznat tuto naprostou závislost na Stvořiteli je zdrojem moudrosti, svobody, radosti a důvěry: „Vždyť ty miluješ všechno, co je, a nic si neošklivíš z toho, cos udělal, neboť kdybys něco nenáviděl, nestvořil bys to. Jak by něco mohlo trvat, kdybys to nechtěl, nebo se uchovat, kdybys to nepovolal k bytí? Ale ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život“ (Mdr 11,24-26).