Číslo paragrafu: 691

„Duch svatý“, takové je vlastní jméno toho, kterému se klaníme a kterého oslavujeme s Otcem i Synem. Církev je přijala od Pána a vyznává je při křtu svých nových dětí. Výraz „duch“ překládá hebrejské slovo „ruah“, které původně znamená dech, vanutí, vánek. Právě Ježíš užívá vnímatelného obrazu větru, když chce přiblížit Nikodémovi přesažnou novost toho, který je osobně dechem Božím, božským Duchem. Jinak slova „duch“ a „svatý“ jsou božské přívlastky společné třem božským osobám. Ale spojením obou výrazů označuje Písmo, liturgie a teologická mluva nevýslovnou osobou Ducha svatého — bez možné záměny s ostatními případy užití výrazů „duch“ a „svatý“.